„Udělejte z pampelišky svou oblíbenou květinu.“
Už nevím, kde jsem tuhle větu četla. Myslela jsem si, že ji napsal Karel Čapek ve svém Zahradníkově roku jako radu, jak se vypořádat s tím, že mu žluté pampelišky hyzdí jeho dokonale zelený a sestříhaný trávník, „anglický pažit, zelený jako kulečník a hustý jako koberec, pažit dokonalý, trávník bez poskvrny, drn jako samet, loučku jako stůl“. Ale to jsem se spletla. Teď, když jím znovu listuji, tam tuhle smířlivou radu ohledně pampelišek nikde nenacházím. Naopak, zdá se, že Čapkův vztah k pampeliškám byl poměrně dost vyhraněný.
Přesto jsem si na pampelišky vzpomněla, když jsem dnes v článku Melissy Kirk narazila na větu týkající se sice něčeho jiného, ale přece podobnou:
„Když se dokážu zbavit pocitu, že potřebuju, aby to mezi námi bylo jinak, mám opravdu radost z toho, jak to mezi námi je.“
Tahle věta pro mě platí v tolika oblastech života, že je ani nedokážu spočítat. Jsou to všechny ty věci, o kterých mám přesnou představu, jak by měly vypadat nebo dopadnout, a trápím se tím, že to je (nebo bude) jinak.
Tak například: moje dcera Betynka bude na jaře dělat přijímačky na osmileté gymnázium. Sama v sobě se peru s pocitem, že když to nedopadne tak, jak bychom si přáli, dopadne to špatně a její budoucí vzdělávání bude horší. Zároveň vím, že to není pravda – existuje spousta různých cest. Ale v téhle chvíli je ještě nedokážu přijmout a mít z nich radost.
Anebo jeden příklad z minulosti: dlouho jsem se nemohla smířit s tím, že mám velikost nohy čtyřicet jedna. Prodavačkám v obchodech (a trochu i sama sobě) jsem tvrdila, že mám třicet devět a půl, nejvýš čtyřicítku, a za každou cenu jsem se soukala do o číslo menších a hrozně úzkých lodiček, ve kterých jsem následně nedokázala dojít ani na tramvaj. Okamžik, kdy jsem si dokázala říct, „mám jednačtyřicítku, a co jako,“ byl nesmírně osvobozující.
A kdyby Karel Čapek udělal z pampelišky svou oblíbenou květinu, ušetřil by si spoustu plení a možná by zjistil, že jeho „anglický pažit“ je s nimi ještě hezčí.
Mám taky nohu 41 a mám za sebou osmiletej gympl. Ani jedno není vůbec důležitý
Necitala si to nahodou v knizke od Roberta Fulghuma “Všechno, co opravdu potřebuju znát jsem se naučil v mateřské školce”?
Ano, taky si myslím že je to ve Fulghumovi
A taky jsou ženský, co mají dvaačtyřicítku…
A jsou i holky, co spokojeně žijou i s třiačtyřicítkou. Fasují se k tomu většinou dost dlouhé nohy, takže ty problémy s botama něco vyvyžuje;-) Alespoň člověk koupí jen pořádné boty, žádné náhodné šmejdy. J.
Já mám číslo bot 36 a někde jsem slyšela, že by číslo bot u ženy mělo odpovídat konfekční velikosti. A tu šílenost jsem slyšela v době, kdy jsem nosila číslo oblečení 44. Bylo to pro mě dost alarmující. Sice jsem s tím něco udělala, ale na 36 se pořád dostat nemůžu, potřebovala bych prostě aspoň o dvě čísla větší nohu.
Pěkná blbost, protože pak by s výškou měl člověk nabývat na váze i do šířky. To by ty 2m gazely pak musely být pěkně vypasené
Víra, nebo šestý smysl mají za následek podobná tušení, lásky a fóbie. Víry a šestého smyslu je třeba, neboť člověk nedokáže pochopit všechno.
Schopnost pozměnit to čemu věřím nebo co cítím když … je cenná schopnost a stojí za to se ji naučit.
Jako protichůdné rčení lze užít například tvrdohlavé “Měl za svou pravdou stát.” I v tom se skrývá trocha štěstí, záleží na povaze.