Proč si pořád myslíme, že odteď už se vůbec nezměníme

V sedmnácti jsem si byla naprosto skálopevně jistá tím, že ve čtyřiceti už bych chtěla být mrtvá. Nikdy nebudu nosit trvalou a stát frontu u řezníka, myslela jsem si, a to je přece to, co čtyřicetileté paní dělají. Letos mi tedy bude čtyřicet. Trvalou sice nenosím, ale frontu u řezníka občas stojím docela ráda a zemřít bych v blízké době určitě nechtěla.

Taky jsem si – v různých obdobích života – myslela, že…

Nikdy se nenechám ostříhat nakrátko.

Nikdy bych si na sebe nevzala béžový baloňák s páskem, bleee.

Nikdy se nepřestanu kamarádit s Jarkou B.

Nikdy nebudu jíst krevety.

Nikdy nepřestanu milovat Deana Reeda a taky Joffreye de Peyrac z Angeliky. A Rudu z céčka.

Nikdy si nepořídím mobil, na co proboha.

Nikdy nebudu mít děti. A pak, o pár let později: Nikdy nebudu na svoje děti ječet.

A ještě docela nedávno: Nikdy nebudu mít doma hlodavce jako domácího mazlíčka, to bych nesnesla.

Všechny tyhle věci se mi později nějak přihodily a za svými skálopevnými jistotami z doby, kdy mi bylo devět, nebo devatenáct, nebo devětadvacet se ohlížím s pobaveným úsměvem. A přece i teď, v devětatřiceti, jsem si pořád spoustou věcí hrozně jistá. Jako například:

Nikdy bych si nenechala do obličeje píchnout botox.

Anebo:

Nikdy bych nešla do domova důchodců, to radši zemřu sama a bez pomoci.

Psycholog Daniel Gilbert nedávno zveřejnil studii, podle které touhle iluzí trpíme všichni. Na základě rozhovorů s 19 tisíci lidmi od 18 do 68 let zjistil, že v jakémkoli stádiu života si myslíme, že odteď už své názory a postoje vůbec nezměníme. A za deset let se usmíváme, jak jsme tenkrát mohli být tak naivní. „Lidé ve středním věku, jako jsem já, se často za svým náctiletým já ohlížejí se směsicí pobavení a lítosti,“ říká Gilbert. „Nikdy si neuvědomíme, že naše budoucí já bude vzpomínat a podobně smýšlet o tom současném. V každém věku si myslíme, že už jsme se dostali do bodu, kdy jsme tím, kdo se směje naposled. Jenže to nejsme nikdy.“

About these ads