Okamžik euforie: být nemocná a užívat si to
Když jsem byla malá, být nemocná bylo moje samozřejmé právo. Když jsem se ráno probudila s mrazením po celém těle, s bolavýma nohama a rukama, s pocitem, že záchodové prkýnko mě studí víc než obvykle, automaticky jsem se začala těšit na zahálení v peřinách, na celodenní čtení, na vystřihovánky, které mi máma odpoledne přinese z práce. V dospělosti je stonání luxus, který si dopřávám asi tak dvakrát ročně. Na den, nanejvýš na dva. Usrkávám čaj, polykám ibalgin a zahrabaná v peřinách naslouchám večerním zvukům. Doléhají ke mně jakoby zdálky, ztlumené vrstvou peřiny a polštářů. Každodenní život v našem bytě kupodivu pokračuje dál i bez mého přičinění. Můj muž s dětmi večeří, cinkají příbory, potom skládá nádobí do myčky. Děti píšou úkoly a cvičí na flétnu. Začínají zprávy, v koupelně se napouští vana. Poslouchám uklidňující hučení a srkání vody v myčce. A užívám si svou bezmocnost.
Tohle já tedy neumím !
Naopak , já velmi trpím, že mi nemoc nedovolí prakticky nic.
Doslova nesnáším ten pocit a jsem protivná a pesimistická, ještě, že nemarodím tak často.
Ale v dětství jsem si ten pocit užívala
já to mám stejně… když už, tak už to ale většinou stojí za to a minimálně první den to moc na nějaké čtení není… ale i tak
Souhlas, jako dítě jsem byla nemocná hodně často, ale vůbec mi to nevadilo. Strašně jsem se těšila až zůstanu doma, nebudu muset do školy, celý den jen knihy, filmy, no krása. Dneska si to dovolit nemůžu, všechny nemoci pokud to jde musím přechodit a na nic podobného už není čas. Tak jen nostalgicky vzpomínám…:)
V celoročním shonu si říkám, jak by to bylo krásné být celý den doma a nic nedělat, jen to co opravdu chci a co mě baví. Když na mě ale dolehne nemoc a mám “právo” na lenošení, vždycky se najde doma na práci něco důležitějšího a zábavnějšího!
Vim o cem mluvis, uzivat si doma v perinach a ulit se ze skoly bylo k nezaplaceni, ale od te doby, co pracuju, tak stejne vsechny nemoci musim prechodit, takze je to spis pekne naprd.
Mela bych si vzit priklad z kolegu z prace a taky se nekdy hodit marod:)
CHIC SICILY
V dětství jsem si vždycky užívala v peřinách, ale v dospělosti už jsem si to nedokázala užít – kvůli tomu, abych se vrátila rychle zpět do práce, abych se postarala o všechno doma. Vážná nemoc, která způsobila výpadek na třičtvrtě roku (!) mě naučila, že všechno jde i bez mé maminkovské péče a že i v práci se najde vždycky nějaká alternativa. Takže užijme si i nemoc
, ale všem přeji jen ty lehké nemoce…
Doufám, že na tom nejste jako ta dáma na obrázku, to bych o vás měla vážně strach. Ale pokud si to ještě dokážete užívat, tak snad to nebude tak zlé. A pak plně souhlasím s vašimi pocity.
Pár let počkejte, děvčata, v důchodu už není třeba nic přecházet:-). Ale zas už to tak netěší.