Bílá myš mě učí, jak je někdy užitečné být postavena před hotovou věc
„Mami, já se ti bojím něco říct.“
Tahle věta, jak už jsem se ze zkušeností poučila, v překladu znamená: „Stalo se něco strašného a řeknu ti to, jakmile slíbíš, že nebudeš nadávat.“
Když ji Betynka pronesla v pátek večer a upřela na mě pohled ztrápené laně, okamžitě mi v hlavě naskočily ty nejhorší možné alternativy. Vzhledem k jejímu řetězci průšvihů z několika uplynulých týdnů (ztracené kimono na taekwondo/ztracených 450 Kč, které jim ve škole vrátili za školní výlet/skandální účet za telefon/ředitelská důtka za opuštění školní budovy o velké přestávce) jsem čekala, že to bude něco ještě horšího. Taky bylo.
Betynka si ve zverimexu koupila bílou myš.
Na téma „zvířátko v naší domácnosti“ jsme spolu diskutovaly už mnohokrát a já jsem mnohokrát jasně řekla, že jediné zvíře, které bych doma opravdu uvítala, je pes. S velkým sebezapřením bych možná ještě skousla králíka nebo morče. Ale cokoli menšího – zvlášť, když to má ohavné růžové drápky, pod bílými chlupy tomu prosvítá růžová kůže a má to strašidelné červené oči – mi nahání husí kůži a nechci s tím být v jedné místnosti. Zvlášť, když jsem si na internetu přečetla, že myší samečci „vydávají nepříjemný zápach“ a „velmi dobře skáčou“.
V pátek večer ale nebylo jiné řešení, než s bílou myší v akvárku v jedné místnosti zůstat.
Během víkendu jí můj ke všem zvířatům soucitný muž přidal do akvárka piliny a pítko na vodu.
V pondělí ještě přibyl útulný domeček z půlky kokosového ořechu a pomalu začínalo být jasné, že myš se v naší domácnosti zabydlela natrvalo.
A v úterý jsem si uvědomila, že mi to vlastně tak strašně nevadí.
Ne, myš mě svýma červenýma očkama nijak neobměkčila, nezamilovala jsem si ji, nespřátelila jsem se s ní a ani do budoucna to neplánuji. Uvědomila jsem si ale, že s ní vlastně docela klidně můžu žít, a že snesu víc, než jsem si myslela. Na což bych nikdy nepřišla, kdyby ji Betynka svévolně nepřinesla do naší domácnosti.
Myš se jmenuje Lipo.
To je ten strach, nejistota, co nás brzdí. Když se překoná – resp. když je překonán, aniž bychom to chtěli – zjistíme, že to pak není tak hrozné, jak to vypadá. Hodně šťastných chvil s Lipem
Jééé, tak to jsem ráda, že jste ji vzali na milost. Nám v pátek přibylo do domácnosti štěně a v sobotu odešla naše patnáctiletá zasloužilá fenka (nemělo to spolu souvislost, ona byla vážně nemocná delší dobu a ty vedra jí definitivně podrazily nohy). Mám ráda zvířátka a dost dlouho jsem chovala křečky. Sice bych Betynce vysvětlila, že tohle se nedělá (přece jen by to mohla vzít jako precedens a za chvíli domů přivést slona
), ale na milost bych myšku taky vzala.
To jsem si vzpomněla, jak jsem si jako devítiletá koupila natajno křečka Ferdu. Měla jsem ho čtrnáct dní schovaného v zavařovací sklenici za stolem, pak jsme jeli k babičce, které jsem tajemství zatelefonovala a poprosila ji o koupi akvária. Máma z toho měla oči na vrch hlavy, ale Ferdík se jí líbil. Hlavního odpůrce zvířat v domácnosti, tátu, jsme už postavili před hotovou věc a křeček zůstal
Nakonec si ho oblíbili všichni včetně táty (pravidelně mi pro něj kupoval drahé krmení na tyčinkách, které křeček miloval). Fedra byl hrozně milý a podařilo se mi ho skvěle ochočit. Denně s rodiči snídal u stolu, pak mi ho přinesli do postele, kde mi půl hodinky pospával na břiše, než jsem musela vstávat do školy. Po návratu z hor, kdy byl křeček na hlídání u babičky, bylo neuvěřitelný sledovat, jakou měl radost, že je zase s náma, hned začal normálně žrát a vesele po mě šplhat. Jeho úmrtí jsem obrečeli všichni. I takové malé potvůrky dokáží přirůst k srdci 
Díky za všechny povzbudivé komentáře! K příběhu s myší bych ještě chtěla dodat, že členem naší domácnosti byl deset let rottweiler Rudolf, kterého jsme si vzali z útulku. Bylo to s ním hodně náročné (pral se s jinými psy), možná víc než s dětmi, které jsme si později pořídili
. Umřel před čtyřmi roky a od té doby sním o tom, že si pořídíme jiného psa. Jenže situace naší rodiny se od té doby hodně změnila – denodenně lítáme s dětmi do školky, z družiny, na hudebku, na výtvarku a podobně – takže se na psa zatím necítíme. Ale jednou ten čas přijde! (Doufám, že dřív, než budu v důchodu.)
Myšičky jsou úžasné
Jen se bojím, že se svým přístupem ke všem možným zvířatům (to je chuďátko, nemá kde bydlet, tak já si to vezmu) skončím s domem plným čumáčů. Nevadí, těším se.
*čumáčků