Před dvěma týdny jsem tu psala o projektu Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své měnící se nálady a pocity pomocí iPhonu nebo e-mailu. Moje vlastní “sledování” skončilo právě dnes ráno a obratem jsem obdržela zprávu (říkají tomu Happiness Report) se spoustou grafů. Samozřejmě v nich bylo hodně věcí, které jsem tušila už předem, ale taky několik zajímavostí, které mě docela překvapily. Zjistila jsem například, že mou zdaleka “nejšťastnější” činností za uplynulé tři týdny bylo sáňkování (a za ním v těsném závěsu psaní blogu). Naopak lenošení mi, zdá se, moc nesvědčí: předposlední příčku obsadilo “nicnedělání”, úplně poslední pak “koukání na televizi”.
V grafu nalevo jsou seřazena prostředí, ve kterých jsem se během experimentu pohybovala. Zdá se, že nejvíc chmur na mě dosedá během cestování v MHD: pobyt v metru, na autobusové zastávce a na zastávce tramvaje se u mě pravidelně pojí s tou úplně nejhorší náladou.
Možná bych měla začít chodit pěšky.
Graf podle dnů v týdnu mi přinesl celkem nepřekvapivé zjištění, že nejšťastnější jsem v sobotu, zatímco v pondělí to není žádná sláva…
…a nic nového mi neodhalil ani graf, který dává do souvislosti náladu a počet hodin spánku: čím víc, tím lepší.
Úplně nejzajímavější mi ale připadá graf, který dává do souvislosti pocit štěstí a soustředění. Ukázal totiž, že čím víc se dokážu koncentrovat na to, co právě v tu chvíli dělám, tím jsem šťastnější. Naopak když myšlenkami těkám někde jinde, nálada se úměrně tomu těkání zhoršuje.
Dostanu-li za úkol něco, co má být hotové až za měsíc, moje práce se obvykle odvíjí v několika fázích.
V den zadání úkolu: Rozhodnu se nic nenechávat na poslední chvíli. Najdu si k danému tématu pár materiálů: články, statistiky, rešerše. Ale nepřeháním to, mám na to přece spoustu času. Papíry s podklady si někam uložím.
Nazítří po zadání úkolu: Úplně to pustím z hlavy.
Týden po zadání úkolu: Vzpomenu si, že bych měla začít něco dělat. Ale jsem v klidu. Mám přece ještě celé tři týdny.
Dva týdny po zadání úkolu: Napadne mě, že bych se mohla podívat na ty papíry, které jsem si před čtrnácti dny vytiskla. Ale nemůžu je najít. Zase na to zapomenu.
Tři týdny po zadání úkolu: Zoufale hledám ty papíry. Že by byly v té hromadě, kterou jsem před pár dny odnesla do tříděného odpadu?
Dva dny před odevzdáním úkolu: Sedím u internetu a znovu si tisknu ty zatracené podklady. Následující večer strávím jejich pročítáním. Usnu u toho a nedočtu to.
Noc před odevzdáním úkolu: Píšu až od rána.
V den odevzdání úkolu: Odevzdám ho včas, ale na hraně fyzického vyčerpání.
Dva dny po odevzdání úkolu: Najdu ty papíry, které jsem si před měsícem vytiskla.
Velmi dobře proto rozumím ilustrátorovi Christophu Niemannovi, který v rozhovoru pro stránky The 99 percent tvrdí, že krátké deadliny jsou pro tvůrčí práci mnohem lepší. „Když máte na daný úkol dva dny, přemýšlíte o něm mnohem přímočařeji,“ říká. „Podíváte se na materiál, který máte, a pokusíte se udělat s ním co nejvíc. Pokud jste ve stresu z krátkého termínu, veškerou energii soustředíte na výsledek. Nemáte čas stresovat se ze samotné tvorby.“
„Rozmazlujte se.“ „Udělejte si radost,“ doporučuje se často v časopisech jako zaručený návod na zlepšení nálady. Myslí se tím nejspíš takové věci jako čokoláda, něco nového na sebe, masáž nohou nebo jiné příjemné vybočení z každodenní rutiny.
Jenže. Když něco takového ve „špatný den“ doopravdy udělám, obvykle se pak cítím ještě bídněji než předtím. Sním kus čokolády a připadám si tlustší (zrovna teď mám v tašce nakousnutou tabulku hořké čokolády s kousky malin, která na mě měla přesně tento účinek). Bloumám po obchodech a myslím na mizerný stav svých financí. Vyzkouším si v kabince něco na sebe a cítím se ještě ošklivější a ubožejší. A navíc mě trápí výčitky svědomí, že bych v tu chvíli měla dělat něco jiného.
„Udělat si radost“ umím v případě, že radost už mám. Ale mám-li špatnou náladu, „rozmazlování“ mi ji zaručeně ještě zhorší.
Co pro mě naopak funguje? Věci, které jsou na první pohled poněkud pracné a nepříjemné. A v rámci špatného dne je ještě daleko těžší se k nim dokopat. Ovšem pokud to udělám, zlepšení nálady se dostaví téměř zaručeně.
- Převléct postel. Hrozně mě to nebaví, ale výsledek mi kupodivu vždy ohromně zlepší náladu.
- Vyčistit si zuby. Vím, je to bizarní, ale pomáhá mi to – kdykoli během dne.
- Zaplatit (na poště nebo po internetu) nějaké složenky. Odcházím sice o několik tisíc chudší, ale zato s lehčím srdcem.
- Sepsat si úkoly na příští den.
- Čistit boty.
- Uklízet.
- Psát blog.
- Jít běhat.
- Jít mezi lidi. Funguje to dokonce i v případě, že „jít mezi lidi“ je to poslední, na co mám v tu chvíli chuť.
- Jít brzo spát.
- Pracovat.
Nejspíš ji taky máte doma: láhev dobrého vína, kterou si schováváte „na někdy“ nebo „na zvláštní příležitost“. Ale žádá příležitost, která se naskytne, se vám nezdá dost dobrá a významná. Ale šetříte-li si víno (nebo cokoli jiného) neustále „na potom,“ může se vám stát, že ta zvláštní příležitost nenastane nikdy.
Právě proto je tady každý rok – poslední sobotu v únoru – „Open that Bottle Night“ – „Večer, kdy otevřete tu láhev“. Neboli dokonalá záminka, proč onu láhev otevřít a vypít “jen tak”. Před dvanácti lety ji poprvé slavili Dorothy Gaiter a Johny Brecher – manželé a recenzenti vína z Wall Street Journal. „Nejčastější otázka, kterou jsme od čtenářů dostávali, byla tahle: ,Mám láhev xxxx, kterou jsem dostal od dědečka / jako svatební dar / koupil na cestách atd. Kdy ji mám otevřít?’ Každému jsme odpovídali: otevřete ji tento víkend a oslavte vzpomínky, které se s ní pojí. Ale nakonec nás napadlo, že bychom mohli vymyslet nějaké konkrétní datum,“ říkají John a Dorothy. „Open That Bottle Night dává lidem příležitost užít si víno pro to, čím opravdu je: jako skvělý a zábavný nápoj plný vzpomínek. A vybrali jsme poslední sobotu v únoru, protože si myslíme, že to je doba, kdy každý potřebuje záminku pro večírek.“
Co mám odpovědět na otázku „Jak se máš?“
Tahle otázka mě vždycky přivede trochu do rozpaků. Pokaždé, když je mi položena, mám chuť vyhrknout: „Počkej, dej mi pár minut, ať si to můžu rozmyslet!“ A začnu horečně přemítat, jak to vlastně tázající myslí. Je to vůbec otázka? Nebo je to zdvořilostní formulka, na kterou mám odpovědět „Dobře, a ty?“
Rozpaky se ještě prohlubují v případě, že mi položí někdo, koho jsem opravdu dlouho neviděla. Očekává se v takovém případě, že začnu vyjmenovávat dosavadní zaměstnání, místa bydliště a děti, které přibyly od našeho posledního setkání? Anebo mám načrtnout jenom aktuální stav v daném okamžiku? Zajímá toho, kdo se na to ptá, jak se doopravdy mám, nebo chce jenom odstartovat konverzaci?
A co na „Jak se máš?“ odpovídáte vy?
„Představte si, že při příští dovolené budete vědět, že na konci dovolené budou všechny vaše fotky zničeny a dostanete pilulku na zapomnění, takže si nic nebudete pamatovat. Vybrali byste si stejnou dovolenou jako obvykle?“
Tuhle provokativní otázku položil psycholog Daniel Kahneman ve svém vystoupení na TED.com. Šlo mu o to, postavit do protikladu, jak určitou zkušenost prožíváme a jak na ni posléze vzpomínáme. Naše vzpomínající já si podle něho z každého zážitku uchovává příběh, složený z několika vrcholných okamžiků a konce – a jak to celé dopadne, je pro povahu naší „šťastné“ či „nešťastné“ vzpomínky asi nejdůležitější.
Když jsem se pokusila na jeho otázku sama odpovědět, okamžitě jsem si vzpomněla na naši první rodinnou dovolenou u moře v italském Garganu, která patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám vůbec. Jela bych tam znovu, pokud bych věděla, že si nebudu nic pamatovat?
Určitě ano. Ale byla bych mnohem méně ambiciózní, pokud jde o ty zážitky, jimiž se člověk posléze chlubí na fotkách. Rozhodně bych neabsolvovala stokilometrometrový výlet autem v serpentinách se zvracející jedenapůlletou Betynkou na zadním sedadle, jen abych mohla obdivovat prastaré hradby jakéhosi městečka. Rozhodně bych s patnáctikilovou Betynkou v náručí nelezla po skalách, jen abych mohla nakouknout do nějaké jeskyně. Rozhodně bych se neplahočila dva kilometry daleko na nějakou jinou pláž, než tu, kterou jsme měli přímo u nosu, jen proto, že je jiná. Zato bych daleko víc času věnovala povalování u moře, pití vína a mžourání do západu slunce.
Jenže, jak poznamenává Daniel Kahneman, naše vzpomínající já má navrch. „Je to právě ono, kdo dělá rozhodnutí. Ve skutečnosti si nevybíráme mezi prožitky, ale mezi vzpomínkami na prožitky. A i ve chvíli, kdy myslíme na budoucnost, nepřemýšlíme o ní jako o prožitku. O budoucnosti přemýšlíme jako o očekávaných vzpomínkách. V podstatě se na to můžete podívat jako na tyranii pamatujícího já, které svým způsobem vláčí prožívající já skrze prožitky, které samo prožívající já nepotřebuje.“
Je tedy velmi pravděpodobné, že až někdy opět pojedeme na dovolenou, ambiciózní, i když hrozně namáhavé výlety na hradby, do jeskyň a na cizí pláže budou opět na pořadu dne.
Znovu jsem se o tom přesvědčila tento víkend, když jsem – poprvé za celou letošní zimu – vyrazila s dětmi sáňkovat. Nechtělo se mi. Hrozně se mi nechtělo. Chtělo se mi zůstat doma a dívat se na idylický sněhový poprašek z okna s hrnkem čaje v ruce, a hřát se přitom u radiátoru. Když jsem se posléze ocitla na kopečku v parku, proklínala jsem se, že jsem si ke dvěma svetrům a kabátu nevzala ještě deku, do které bych se mohla zabalit, sluneční brýle, za které bych mohla schovat svou špatnou náladu, a špunty do uší, abych nemusela poslouchat rozjařenou internacionální skupinku americko-francouzsko-italských rodičů o pár metrů dál (byli oblečení, jako by pózovali na sjezdovce v Aspenu, a ne na vyježděném Dvoukopčáku v Riegráku, kde mezi sněhem prosvítá vydřená tráva).
Byla jsem přesvědčená, že jediné, co by mi mohlo náladu nepatrně zlepšit, by byl co nejrychlejší odchod domů. Ale vzhledem k tomu, že šlo o první a možná i poslední letošní sáňkování, věděla jsem, že tahle vize není moc reálná.
Navíc došlo na nejhorší. Děti mě začaly přemlouvat, abych jela na sáňkách s nimi. Otráveně jsem nasedla („ale jenom jednou!“), odrazily jsme se a…. v tu chvíli moje depka kamsi odplynula. Vítr svištící do obličeje, sníh stříkající do očí a nakonec drsné přistání na asfaltovém chodníku ve mně probudily energii, o které jsem si myslela, že ji prostě nemám. Zatímco do té chvíle jsem byla duchem úplně jinde (doma, u radiátoru), během svištění dolů s kopce se mi podařilo být dokonale „teď a tady“.
Nebylo to poprvé ani naposled, co se mi to stalo: k pocitu štěstí jsem potřebovala pravý opak toho, co jsem si myslela, že potřebuji.
Představte si elektronický deníček, do kterého budete několikrát denně zaznamenávat své měnící se nálady a pocity. Nemusíte se o nic starat: jen každých několik hodin odpovíte na textovku (nebo na mail) s otázkou, jak se právě cítíte. A zodpovíte několik doplňujících otázek typu: jak jste se dnes vyspali? Kdy jste naposledy jedli? S kolika lidmi teď právě mluvíte? Je pro vás důležité, co teď právě děláte? Myslíte přitom na něco jiného? Za pár týdnů potom dostanete kompletní zprávu se spoustou grafů, mapující váš měnící se pocit štěstí.
Přesně to nabízí projekt Track your happiness, díky němuž můžete sledovat své nálady pomocí iPhonu nebo e-mailu.
K čemu je to dobré? Zjistíte třeba, že jste nejšťastnější, když se pořádně vyspíte. Anebo že nejhůř z celého dne se cítíte cestou do práce. Anebo že nevíc vás těší povídat si se 2-3 lidmi. Zkrátka spoustu věcí, které o sobě samozřejmě dávno víte (nebo možná taky ne), ale rozhodně je zajímavé vidět je přehledně uspořádané v tabulkách a grafech.
Já jsem se přihlásila před týdnem. Odpovídám pomocí e-mailu – což znamená, že k vyplňování minidotazníků se skoro vždycky dostanu se zpožděním, ale myslím, že to nijak zásadně nevadí (stačí se rozpomenout na své pocity ve chvíli, kdy byl mail doručen). Sledování pomocí SMS by možná bylo praktičtější, ale nevlastním iPhone, pro který byla aplikace navržena, a taky jsem si nebyla jistá, na kolik by mě přišlo několikrát denně esemeskovat do zahraničí.
Už teď jsem zvědavá na výsledky!
Dnes je Světový den štěstí
Alespoň to tvrdí tvůrci dokumentu Happy, který se dnes bude souběžně promítat na mnoha desítkách míst po celém světě, v kinech, galeriích, kavárnách i soukromých bytech. (Nejbližší projekční místo, které jsem na webu Happy našla, je slovenská Šal’a – tam už to asi nestihnete, pusťte si tedy alespoň trailer.) Režisér Roko Belic vyhledával po celém světě šťastné lidi a objevil mimo jiné: ženu, která přežila těžkou autonehodu, indického rikšu, nebo babičku z japonské Okinawy, která je proslulá dlouhověkostí svých obyvatel.
Vilfredo Pareto
Nejdřív krátká lekce z teoretické ekonomie blahobytu. Paretovo optimum (jmenuje se podle svého autora, italského ekonoma Vilfreda Pareta) je takový stav společnosti, kdy už žádný jedinec nebo skupina nemůže dosáhnout lepšího postavení bez toho, aby se naopak postavení někoho jiného zhoršilo. Je to rovnovážný stav, kdy se každý má tak dobře, jak je to za daných okolností možné, aniž by přitom škodil někomu jinému.
Mohl by takový stav zavládnout i v naší rodině? Jistě! Znamenalo by to zavést takové změny, které by mého muže, nebo mě, nebo naše děti udělaly šťastnějšími, ale od ostatních by přitom nežádaly žádnou velkou námahu ani nepříjemné ústupky.
Já bych mohla například:
přestat používat ten plačtivý tón, který vám naskočí vždycky, když jsem ve stresu nebo mám pocit příkoří
nevypotřebovat svému muži jeho šampón proti lupům
nechtít po něm, aby mi na zásadní otázky o budoucnosti našeho života odpovídal ve chvíli, kdy už skoro spí
koupit toaletní papír dřív, než dojde, a nenutit ho, aby místo něj používal moje odličovací vatičky
nezapomínat si papíry od auta v kabelce
nepokládat svou kabelku do práce mezi dveře od kuchyně, kde o ni vždycky zakopne
A můj muž by mohl:
V textových zprávách, které mi píše, aspoň občas použít více než tři slova (a ne jenom: „kup mi reflex“ nebo „pečivo“).
Nežádat, aby se pokaždé zkonzumovaly všechny zbytky jídla z předchozích dnů, než se uvaří něco nového
Když říká „rizoto“, nemít přitom na mysli vařenou rýži se zamíchanými zbytky kuřete a mraženou zeleninou
Když přicházím z práce domů později než on, vzít mou přítomnost na vědomí např. tím že otočí hlavu mým směrem a řekne „ahoj“
