Malá kabelka jako test: co všechno doopravdy potřebuju?

Vždycky na ulici tak trochu závidím ženám, které chodí nalehko, jen s maličkou kabelkou (a bez přídatného zavazadla v podobě igelitky). Říkám si ale, jak to dělají? Copak v práci nepotřebují svačit? Kde mají knížku na čtení do metra? Kam dávají všechny ty věci, bez kterých já si svůj den neumím představit?

Moje vlastní taška do práce má rozměry menšího víkendového zavazadla. Kromě peněženky, telefonu a klíčů v ní z domova do práce a zpátky nosím taky:

• diář
• ještě jeden zápisník (co kdyby mě napadlo něco geniálního, co bych si okamžitě musela poznamenat)
• oběd do práce
• nabíječku na telefon (co kdyby se během dne vybil)
• nabíječku na počítač
• kartáček na zuby a pastu
• svetr (co kdyby se ochladilo)
• desky s různými papíry, o kterých si už dva týdny říkám, že si je pročtu a podtrhám si to důležité
• čtečku Kindle
• žvýkačky
• červenou rtěnku (co kdybych se během dne rozhodla ji použít)
• …a navíc ještě pod paží nesu notebook, protože co kdybych potřebovala ještě večer doma pracovat.

Dohromady to všecko váží asi pět a půl kila. Tam a zpátky si po Praze vláčím všechna svá co kdyby a připadám si trochu jako soumar. Když se mi výjimečně podaří vyrazit nalehko, s oběma rukama volnýma a ramenem nezdřevěnělým od popruhu tašky, připadám si trochu jako uprchlý vězeň. A pořád mám někde vzadu v hlavě takový zneklidňující pocit, jestli jsem někde něco nezapomněla?

Nedávno jsem četla rozhovor se stylistkou, která z čistě estetických důvodů nosí do práce miniaturní kabelku. „Já vím,“ říká. „Chce to pár obětí, jako třeba nechat doma diář. Ale je to dobrý způsob, jak se zbavit nepotřebných krámů. Ne, vážně, vždycky se divím, kolik věcí vlastně doopravdy nepotřebuju.“

Říkám si, že bych to taky měla vyzkoušet. Ne proto, že bych tak nutně potřebovala zazářit s minikabelkou. Ale proto, že bych znovu chtěla zažít, jaké to je, kráčet zlehka. A připadat si, jako bych se s každým krokem mohla odlepit a vzlétnout z chodníku.

Proč mi nevadí hlaholení opilců pod oknem (a další drobné trable, které mi vlastně dělají radost)

Ráda usínám pod otevřeným oknem, zvlášť za teplých jarních a letních nocí. Má to ale háček. Bydlíme na Žižkově. V prvním patře. A cokoli, co se odehrává na chodníku pod oknem, je slyšet tak dobře, jako by se to odehrávalo přímo v hlavách mé postele. Hlaholení opilců, českých i zahraničních. Hádky bezdomovců, dohadujících se v sedm ráno o jednou vratnou lahev. Štkaní sedmnáctileté slečny, která mezi jednotlivými vzlyky říkala: „Chápeš to, voni to vůbec nechápou!“ Klapání podpatků. Monology lidí, kteří si sami pro sebe nadávají a myslí si, že je nikdo neslyší. Rozhovory páníčků se psy. Nejrůznější druhy zpěvu: od kostelního sboru po Shine On You Crazy Diamond. Ale hlavně ti opilci. Teplou jarní nocí se jejich hlasy nesou přímo skvěle. O půlnoci, ve dvě, v půl páté ráno, kdykoli, kdy v blízkém okolí zavře nějaká hospoda nebo bar.

Mohla bych z toho být na nervy, zavírat okno, strkat si špunty do uší a naříkat, že v tomhle kraválu se nedá spát. Jenže pravda je, že ten pouliční ruch v nepřístojnou hodinu mi vlastně dělá tak trochu, tajně, radost. Chtěla jsem bydlet na Žižkově, vybrala jsem si tohle místo. A ten kravál k němu prostě patří. Neočekávám od Kubelíkovy ulice ticho lesní samoty. Líbí se mi bydlet ve čtvrti, která má možná nejhustší síť barů v Praze, a tak když mi zákazníci těch barů povykují pod oknem, říkám si, mám to ale štěstí.

Myslím si prostě, že z drobných nesnází se můžeme – skoro – radovat, pokud jsou součástí něčeho většího a lepšího, co jsme si sami vybrali a co za to stojí. Když jdu běhat, mám radost z toho, že mě bolí nohy, přesně tak správně, jak bolet mají. Když jsme jeli na dovolenou do Černé Hory, nestěžovala jsem si na horko a divné sexistické pohledy místních chlapíků, protože to prostě k Balkánu patří. Tak to má být.

K zimní procházce patří i promrzlé prsty u nohou. Bez nich by nebyla opravdová. A součástí dnešního večírku je i zítřejší kocovina.

Líbání je zdravé, zahání stres a navíc se po něm hubne!

Společenské líbání na uvítanou je zvyk, který mě dlouho přiváděl do rozpaků. Nejenže mě trochu stresoval ten intimní dotek s člověkem, kterého třeba ani moc neznám, ale navíc jsem nikdy úplně přesně nechytla správnou techniku. Která část těla se má dotýkat které? Je to pusa na tvář, nebo spíš tvář na tvář? A má to být opravdu polibek, nebo jen takové přiblížení? Taky jsem si nebyla jistá, z které strany se má začít, snažila se to uhodnout podle pohybů hlavy líbacího partnera a často jsem hádala špatně, takže jsme do sebe narazili třeba nosem.

Postupně jsem si ale na tenhle druh líbání zvykla. A naučila se ho mít ráda. Protože těch velkých, opravdových mileneckých polibků, při kterých se zachvěje zem a někde v pozadí hraje smyčcový orchestr, je každému z nás v životě přiděleno jen omezené množství. Možná několik desítek. Maximálně stovka. A pusy na uvítanou s přáteli jsou jeden ze způsobů, jak z líbání udělat součást každodenního života. Kromě manželských polibků ve dveřích; pus rodičům; mazlení s dětmi; nebo mokrých polibků psího čumáku.

A líbat se je rozhodně potřeba. Protože kdo se líbá, je nejen oblíbenější (už to slovo!), ale i šťastnější, zdravější a ne tak moc ve stresu, tvrdí vědci. Výzkumy ukazují například že…

• …jeden rychlý polibek spálí 2-3 kalorie. Vášnivějším polibkem lze spálit až 5 kalorií.
• …líbání zvyšuje hladinu téměř všech „hormonů štěstí“: dopaminu, serotoninu a samozřejmě oxytocinu
• …naopak při něm klesá hladina stresového hormonu kortizolu a snižuje se úzkost
• …snižuje se také krevní tlak
• …profesora Koryho Floyda z univerzity v Arizoně poněkud překvapilo, když zjistil, že líbání účinně snižuje také hladinu cholesterolu v krvi
• …lidé, kteří se často líbají, jsou šťastnější. Psycholožka Sonja Lyubomirsky ve své knize The How of Happiness zmiňuje studii, jejíž účastníci byli rozděleni do dvou skupin. “Nelíbači” nedělali nic, “líbači” měli za úkol se políbit nebo obejmout alespoň pětkrát denně s co nejvíce různými lidmi. Mělo se jednat o “frontální, nesexuální kontakt, do něhož jsou zapojeny obě paže obou účastníků”. Přestože to zní hrůzostrašně, “líbači” byli po měsíci opravdu šťastnější než “nelíbači”.
• …průměrný člověk v životě prolíbá 20160 minut, tedy nepřetržitě dva týdny
• …kromě lidí se v živočišné říši líbají jenom někteří primáti

16 ingrediencí dokonalého pikniku

Kdybych měla po smrti přijít do nebe, představuji si ho jako velikánskou kostkovanou piknikovou deku, na kterou se vejdou všichni moji přátelé. Odpolední piknik v parku je pro mě možná nejdokonalejší způsob, jak být šťastnější. Zahrnuje všechno, co mám ráda: dobrou společnost, dobré jídlo, víno, trávu a vlahý jarní vzduch. Děti a psi skotačí někde opodál – dost blízko, abyste si o ně nemuseli dělat starosti, ale dost daleko na to, abyste se nemuseli bát, že zničehonic přiběhnou a kopnou do vaší skleničky s pitím.

K mému dokonalému pikniku také nezbytně patří…

• ...slunce, které nepraží, ale příjemně hřeje.
• …a stín, nejlépe pod rozložitým rozkvetlým kaštanem. Když zavane vítr, kaštanové květy se vám tu a tam snášejí do vlasů a na obložené chleby.
• …růžové víno.
• …opravdové skleněné skleničky na nožce. Žádné kelímky, prosím!
• …a velký dřevěný tác, na který si je můžete odložit, takže nehrozí, že se vám v trávě překotí.
• …něco upečeného, co můžete přímo na místě efektně krájet velkým nožem. Třeba quiche, kuřecí roláda nebo linecký koláč.
• …spousta papírových i vlhčených ubrousků. Na ideálním pikniku se vám prostě nikdy nestane, že nevíte, co s upatlanýma rukama.
• …čerstvá bageta.
• …dlouhá sukně nebo šaty. Hodování na dece v těsných džínách si moc neumím představit, krátká sukně se zase při sezení na zemi nepatřičně vyhrnuje.
• …a klobouk. Pokud možno veliký, s širokou měkkou krempou.
• …velká nádoba s kostkami ledu.
• …vlahý větřík, ale ne vichr, který nadzvedává sukně, odnáší ubrousky a klobouky.
• …bosé nohy, s červeně nebo oranžově nebo svítivou růžovou nalakovanými nehty, které se skvěle vyjímají v zelené trávě.
• …potok, jezírko nebo aspoň fontánka někde opodál.
• ...záchody. Nejsou moc daleko ani moc blízko a jsou takové, že žádný z hostů nemá obavy je navštívit.
• …žádní mravenci. Protože je to „dokonalý“ piknik, představa, že se na dobroty rozložené okolo vás začne slézat hmyz, prostě nepřipadá v úvahu. Pro vosy to platí taky. Motýli mají výjimku.

„…chjó“ a „dopr…!“: obojí přináší úlevu od stresu!

Když jsem před lety pracovala ve filmovém časopisu, editor, který po mně četl moje články, seděl v redakci zády ke mně. Neviděla jsem na něj, ale velmi dobře jsem ho slyšela. Když se za mými zády začaly ozývat smutné, hluboké vzdechy, věděla jsem, že se potýká se zapeklitým článkem od některého obzvlášť tupého a líného autora. Jakmile se ozvalo vzdychání, nenápadně jsem se otočila a podívala se mu přes rameno: když jsem na monitoru jeho počítače uviděla svůj vlastní text, věděla jsem, že dřív nebo později bude chtít, abych něco přepsala.

Podle psychologů vzdychání u jiných lidí vnímáme jako výraz smutku, ve skutečnosti však jím vyjadřujeme spíš frustraci. To sedí. Můj muž vzdychá, když večer usedne na gauč a na televizním stolečku, na němž má podle jeho názoru ležet pouze ovladač (a jeho vlastní hrnek s čajem) najde hromádku gumiček do vlasů, vykousanou půlku pomeranče, několik sběratelských kartiček z Alberta, nedopitý hrnek (můj) od kafe, žákovskou knížku a ohryzek.

Dobrá zpráva je, že vzdychání skutečně pomáhá: psychologové z univerzity v belgickém Leuvenu zjistili, že krátké protažení plic, které je s jedním vzdechem spojeno, působí jako tělesný i mentální reset a skutečně přináší mírnou úlevu.

Ještě líp ale funguje klení, tvrdí pro změnu odborníci z britské Keele University. Při vyslovování nadávek se podle nich aktivují obvody v pravé polovině mozku, což pomáhá zmírnit nejen stres, ale i fyzickou bolest. Svou roli při odbourávání stresu hrají tvrdé souhlásky jako „r“ („dopr…!“), explozivní souhlásky „b“, „d“ a „g“ („debil!“) a sykavky (ono stačí i takové „zase…!“), obsažené ve většině nadávek. (Když se můj muž od toho televizního stolečku posléze zvedne, začne těkat po místnosti a „dělat pořádek“, v podstatě od něj neslyším nic jiného než „…rrr…!!“ Ten zbytek si, vzhledem k přítomnosti dětí, jen tak potichu šeptá.)

Nejsem si jistá, jakou roli v té psycho-úlevě hraje fakt, že vyslovovaná slova musejí být skutečně sprostá. Nějakou nejspíš ano. Já sama jsem se ke své škodě nikdy nenaučila pořádně dospěle klít. Prostě mi to nejde z pusy. A mám takový pocit, že moje „doprkýnka!“ nebo „to je práce!“ prostě nefunguje se stejnou úlevnou silou jako třeba „ku…!“

„Co by udělalo moje ideální já?“ ptám se, když chci na sobě něco změnit

Moje ideální já se od toho skutečného v zásadních věcech zas až tak moc neliší. Má stejného manžela. Stejnou práci. Stejný účes. Dobrá, je možná o něco hubenější, ale v zásadě vypadá stejně jako já. Liší se vlastně jen v drobnostech, ale jsou to právě ty drobnosti, ze kterých se skládá velká část mých všedních dnů. Moje ideální já například nenacpe svetr do skříně, ale předtím ho složí. Nemá drobky na dně kabelky. Neječí na děti, když v sedm ráno zhypnotizovaně zírají na Animáček, místo aby se oblíkaly. Nestojí bezmyšlenkovitě před ledničkou a nevyjídá nutelu ze skleničky. Čte klasické romány místo pitomostí na internetu, večer se odličuje, i když je ospalé a nezapomíná popřát členům rodiny ke svátkům a narozeninám.

Časem mi došlo, že když chci na sobě něco trvale změnit k lepšímu, na pevnou vůli přitom můžu rovnou zapomenout. Nemám jí prostě dost na to, abych se na ni mohla spolehnout vždy a za všech okolností. Nepodrží mě, když se mnou cloumá vztek nebo chuť na nutelu.

Daleko víc se mi osvědčila jiná strategie. „Co bych udělala, kdybych už teď byla taková, jaká bych chtěla být?“ ptám se sama sebe. A najednou to vím. Zdá se to tak snadné. Dokonce inspirující. Jasně, moje imaginární lepší já samozřejmě nemá žádnou moc mě donutit, abych udělala to, co mi doporučuje. Ale aspoň mě svým příkladem dokáže motivovat. A když se mi několikrát po sobě podaří opičit se po svém smyšleném lepším já, občas se jím tak trochu i stanu.

Moje ideální já má různé převleky. Někdy vypadá jako akční hrdinka s tváří Angeliny Jolie, která dokáže rozkopnout dveře a do krizové situace se vrhnout plavným kung-fu skokem s odjištěnou pistolí. „Co by teď udělala Angelina Jolie?“ říkám si, když si potřebuju dodat odvahy k jednání s úřednicí ČSSZ nebo přejet z pruhu do pruhu na ucpané magistrále.

Jindy vypadá jako Marilyn Monroe.

Anebo jako některá z mých kamarádek.

A někdy vypadá skoro jako já. Jenom o malinko líp.

Co mi dělá radost: házet lahve od vína do kontejneru a poslouchat, jak se rozbíjejí

Třískání skleněného nebo porcelánového nádobí je známý způsob, jak si ulevit od stresu. V San Diegu dokonce existuje specializovaný salón, kde si rozbíjecí terapii můžete dopřát bez toho, že byste pak museli lézt po podlaze s košťátkem a zametat střepy (15 talířů za 45 dolarů, 6 skleniček na víno za 12 dolarů nebo mix 10 kusů nádobí za 25 dolarů).

Mně je ale většinou tak nějak hloupé rozbíjet skleničky, které potřebuju a nikdy jich doma nemáme dost. O to víc si užívám, když po sobotním večírku nesu do kontejneru s tříděným odpadem baterii vypitých lahví od vína. Obvykle to bývá tak šest až dvanáct kusů, podle počtu účastníků. Jednu po druhé je kulatým otvorem vhazuju do kontejneru na barevné sklo a poslouchám, jak se na jeho dně tříští na kusy. Zažívám přitom takovou zvláštní radost z destrukce, jakou si v každodenním životě můžu dopřát jen málokdy. Třísk! Prásk! Úplně cítím, jak se ve mně probouzí nějaké temnější, divočejší já, a mám chuť zatančit si kolem kontejneru domorodý taneček.

Ale moje první, obyčejnější já je stále při vědomí a je poněkud nervózní z toho, že sousedi teď podle počtu třísknutí velmi přesně vědí, kolik jsme toho zase včera večer vypili. Takže když rozbiju i poslední lahev, vyhodím krabici do kontejneru na papír, vytáhnu z kapsy klíče a šourám se nahoru.