Chochol a stuhy z britských vlajek na obrázku nahoře mají jeden jediný účel. Tuto sobotu budou asi půl hodiny povlávat ve větru (nebo, v horším případě, moknout v dešti) v jižních Čechách na večírku k výročí královny Alžběty na britském trůně. Věnovala jsem jim dva dlouhé večery, prsty ulepené od lepidla, asi kilo kancelářských sponek a kilometr lepicí pásky. A pokud v klíčový okamžik nebudou zplihlé a usmolené viset k zemi, ale vesele se třepetat, rozhodně to nemá nic společného s mou zručností. Spíš by se dalo mluvit o zázraku.
Vyrábění neužitečných věcí pro mě byl vždycky jeden z nejzábavnějších způsobů, jak být šťastnější. Věnovala jsem jim spoustu hodin, které jsem bezpochyby měla věnovat něčemu užitečnějšímu .
Vyráběla jsem pletené koně…
…čepice tak veliké, že byly skoro nenositelné…
…panenky, které vypadaly trochu jako zdrogované…
…nebo kabelky z provázků, do kterých se nedalo nic dát.
A svého muže jsem tím přiváděla k zuřivosti, protože to obvykle bylo na úkor péče o naši zanedbanou domácnost.
Při vyrábění neužitečných věcí jsem taky zjistila něco důležitého (a poměrně užitečného): užívat si proces vzniku čehokoli je důležitější než výsledek, k němuž na konci dospějete. Moje neužitečné věci obvykle nakonec byly dost chatrné, určené na jedno použití, tu a tam rozpárané, lezla z nich vata nebo molitan a všude z nich nevábně vypadající uzlíky a cancoury.
Ale radost, kterou jsem si užila, než byly hotové – ta byla prostě dokonalá.
Like this:
Volný čas je pro mě něco jako fata morgána. Stále se mihotá daleko na obzoru („po uzávěrce“, „o letních prázdninách“, „až odjedou děti na tábor“), ale když se k němu chci přiblížit a vstoupit do něj, rozplyne se. Stále tak žiju v naději, že jednou, za pár týdnů nebo měsíců, budu mít volného času spoustu – ale ten vysněný okamžik přede mnou neustále couvá a vzdaluje se. (Ostatně, nejsem v tom sama. Podle studie ekonomů Gala Zaubermana a Johna Lynche si všichni neustále nalháváme, že v budoucnu budeme mít víc volného času než teď, a jsme ochotni slíbit modré z nebe, pod podmínkou, že ho máme dodat až za dva měsíce.)
Proto mám také celý seznam činností a činů, do kterých se pustím, „až budu mít víc času“. Až ta chvíle nastane…
- přečtu Doktora Živaga
- odstraním zaschlou mastnou špínu na horních plochách kuchyňských skříněk
- budu chodit do parku kreslit a malovat akvarely
- uháčkuju pro kamarádku sukni ze čtverců, kterou jsem jí slíbila před čtyřmi lety
- začnu chodit na pilates
- nalakuju si nehty a nebudu na nic sahat, dokud opravdu nezaschnou
- napíšu knihu
- vyžehlím všechno prádlo v koši, nejen to, co je navrchu
- pojedu s dětmi do akvaparku (slibuju jim to už skoro rok a jestli to takhle půjde dál, vyrostou dřív, než se tam dostaneme)
- roztřídím fotky v počítači a ty nejlepší vytisknu a zařadím do alb
Like this:
Nedostala jsem se na vysokou a poslední rok jsem strávila v Anglii, napsala mi jedna čtenářka. A protože přijímačky na školu jí nevyšly ani podruhé, rozhoduje se, kde má žít a co dělat dál:
„Každý den přemýšlím nad otázkou: Česko nebo Anglie? V Anglii si člověk procvičí jazyk, pozná zajímavé lidi,sežene práci. V Česku mám ale rodinu a přátele. Co budu dělat v Česku, když mě nepřijali na školu? Najdu si práci? V Česku mám možnost bydlet s přáteli ve větším městě. Ale není to zas krok zpět? Kdy jindy se dostanu do zahraničí? Opravdu nevím,co mám dělat. Jakým směrem se vydat. Jestli se oprostit od Česka, hecnout se a začít si vytvářet život v Anglii. Nebo se vrátit za lidmi, které mám ráda a kteří mají rádi mě s vědomím, že zklamu své rodiče, kteří ve mě věřili.“
Když jsem se vzpamatovala ze šoku, že někdo, koho jsem nikdy neviděla, ode mě chce radu v tak důležité věci, vzpomněla jsem si sama na sebe v době, kdy mi bylo osmnáct. Já, introvertní šprtka, jsem se přihlásila na DAMU a k mému velkému překvapení mě vzali. Představovala jsem si, že teď mi začne ten pravý, zajímavý život. Že mezi „umělci v Praze“ se všechno změní. Očekávala jsem, že najednou i ze mě bude bohémka, umělkyně, zajímavá holka se spoustou přátel, která pobíhá z jednoho večírku na druhý.
Hm. Asi po půl roce studování v Praze jsem zjistila, že ačkoliv prostředí kolem mě se změnilo, já jsem vlastně pořád stejná. Nestal se ze mě nikdo jiný. Pořád jsem to byla já, i když obklopená bohémským prostředním a jinými lidmi. V tu chvíli jsem z toho byla trochu zklamaná, ale teď, po letech, jsem za tohle zjištění opravdu ráda.
P.S. Milá čtenářko, ať budete kdekoli, moc držím palce!
Like this:
V sobotu jsem se vypravila na Prague Food Festival a znovu jsem si to musela přiznat: fakt nejsem gurmán. Jistě, ceviche ze žlutoploutvého tuňáka nebo telecí ossobuco taky mají něco do sebe. Daleko větší radost mi ale dělalo to, že jsem tam byla se svojí rodinou a přáteli. Že jsme mohli sedět na trávě v zahradách Pražského hradu (pokud nás zrovna nevyháněla ochranka, což tomu sezení na trávníku dodávalo jisté anarchistické kouzlo), mhouřit oči do odpoledního slunce, upíjet víno, zout si boty a prsty u nohou trhat sedmikrásky a pozorovat děti, které mizely mezi stromy a většinou se zase pak objevovaly.
Připomnělo mi to, že piknik – téměř jakýkoli piknik – je pro mě jedna z nejdokonalejších podob štěstí. Ať už to je improvizovaná svačina s dětmi cestou ze školky a z družiny, nebo velkolepá oslava chystaná několik týdnů dopředu. Anebo usrkávání limonády na lavičce u okénka na vesnickém fotbalovém hřišti, zatímco děti si hrají tak daleko, že skoro neslyšíte jejich ječení. Nebo grog z termosky během bruslení na rybníku.
Tyhle čtyři ingredience – jídlo, pití, lidé a obloha nad hlavou – pro mě dohromady dávají téměř magickou kombinaci. A je mi vlastně jedno, jestli se podává chleba s Veselou krávou nebo grilované tygří krevety z Bellevue.
Like this:
Od čtenáře Jakuba jsem dostala provokativní otázku k poslední větě mého pondělního příspěvku:
Přestat hledat „správný“ směr a jít jen tak dopředu bylo neuvěřitelně osvobozující (ačkoliv napořád bych takhle žít nechtěla).
Jeho otázka zněla:
Mohl bych, Báro, vědět, proč byste takto nechtěla žít celý život?
První odpověď, která mě napadla, byla příliš snadná a hodně prvoplánová:
Protože s dvěma dětmi a hypotékou to bez plánování nejde, chlapče.
Jenže ta skutečná odpověď daleko víc souvisí s tím, kdo jsem. Plánování mě totiž svým způsobem těší. Ráda si píšu seznamy úkolů a ráda si je potom odškrtávám. Jsem ráda, že vím, co budu dělat touhle dobou za půl roku. Mám ráda každodenní rutinní činnosti, jsem ráda za svou hypotéku a dokonce ráda platím složenky, protože to všechno mi dává pocit, že někam patřím a že můj život má řád. Jako rozená chaotička, zmatkářka a bordelářka v tom nacházím uklidňující pocit jistoty a bezpečí, iluzi, že mám svůj život ve svých rukou. (Vím ovšem, že moje plánování je z pohledu veškerenstva dost legrační, a jsem šťastná, když se moje plány naplní, řekněme… z pětatřiceti procent.)
Na druhou stranu ovšem miluju také (některá) překvapení. Ten moment, kdy do vašich plánů nečekaně vstoupí nový prvek a převrátí je naruby, vžene vám na pár minut do hlavy adrenalinovou euforii a probudí vás k horečné činnosti. Takže místo plánovaného večera u žehlicího prkna se ocitnete na večírku anebo najednou balíte kufry a stěhujete se na Žižkov, i když ještě před dvěma týdny jste obhlíželi základy budoucího rodinného domku někde u Říčan.
Ale zdá se mi, že bez plánování by ta překvapení nebyla úplně ono.
Článek, který zmiňuji v úvodu, a diskusi najdete také na stránkách Psychologie.cz.
Like this:
Ještě jeden postřeh z Bangkoku: nic neplánovat, a když už plánujete, moc na tom nebazírovat
Mnoho hodin v Bangkoku jsem strávila na ulici Charoen Krung, která vede podél řeky Chao Phraya. Měří spoustu kilometrů a po své délce se mění k nepoznání: na jednom místě se shlukují desítky obchodů se stříbrem a perlami pro turisty, jinde zase páchnoucí tržnice s mořskými potvorami, opravny motorek zavalené hromadami starých pneumatik a temné špeluňky, v nichž někdo sedí na bobku a opéká si něco ve woku. A mezi tím vším nepřetržitý proud autobusů, náklaďáků, taxíků a motorek, který z přecházení vozovky dělá adrenalinový sport. Ulice se navíc různě větví a její odbočky se jmenují stejně – Charoen Krung – takže ztratit na křižovatce správný směr je neuvěřitelně snadné.
Byla jsem na té ulici třikrát a třikrát jsem tam zabloudila. Mapa mi byla k ničemu. Několikrát se mi stalo, že po desítkách minut chůze jedním směrem jsem zjistila, že jdu přesně na opačnou stranu, než jsem měla v úmyslu. Pochopila jsem, že najít obchod, který jsem včera zahlédla a chtěla se do něj vrátit, je vyloučeno. Místo toho jsem ale vždycky našla něco úplně jiného. Nakonec jsem nabyla dojem, že Charoen Krung je začarované místo, na kterém se nikdy nedostanete tam, kam chcete, ale vždycky vás zavede někam, kde máte být.
Přestat hledat „správný“ směr a jít jen tak dopředu bylo neuvěřitelně osvobozující (ačkoliv napořád bych takhle žít nechtěla).
Like this:
Připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci…
Když jsem se včera opírala o zábradlí na přívozu přes řeku Chao Phraya, nechávala se umokřit vlažným deštěm a pozorovala bizarní chatky, vyrůstající na kůlech přímo z hnědé vody u břehu, připadala jsem si trochu jako Marguerite Durasová v Milenci, trochu jako vojáci v Apocalypse Now… a samozřejmě mě okamžitě napadlo, že bych si to měla vyfotit.
Začala jsem štrachat v kabelce, abych vylovila příslušný přístroj. Postupně jsem vyložila na lavičku vedle sebe čaje, které jsem si ten den nakoupila, láhev s vodou, zmuchlanou mapu a hromadu použitých papírových kapesníků. Konečně jsem objevila foťák. Další chvíli trvalo, než jsem všechen nepořádek naházela zpátky a uvedla foťák do provozuschopného stavu.
…trochu jako vojáci v Apocalypse Now.
A než jsem to všechno udělala, chatky na kůlech jsme minuli a loď mířila k přístavnímu molu. Byl to jeden z těch zážitků, který mi utekl mezi prsty právě proto, že jsem se snažila si ho uchovat.
(Na poslední chvíli jsem výhled na řeku vyfotila, ale můj obrázek byl mdlý a nicneříkající – úplně jiný než to, co jsem měla před očima.)
A to je také důvod, proč si z cest nevozím skoro žádné fotografie. Téměř vůbec nefotím lidi, které potkávám, ani jídlo, které ochutnávám, a především ne krajiny a městské scenérie. Fotky (alespoň ty, které jsem schopna udělat já) totiž vzpomínkám nesahají ani po kotníky a to, co si odnáším v hlavě, je daleko barvitější a šťavnatější. Raději proto budu jenom vzpomínat na:
- bangkokskou švadlenu, která šila oblek na staré singrovce přímo na ulici mezi kolemjdoucími
- motorizovanou rikšu, ze které jsem málem vypadla pod kola náklaďáku
- všudypřítomnou vůni jasmínu, benzínu, připáleniny, ryb, deště a pomerančových květů
- ohlušující zpěv cikád
- stařenku s wokem, od které jsem si na ulici koupila k jídlu něco velmi podezřelého (ale skvělého)
- Australana, který mi dlouho vyprávěl o osudovém vztahu, který ho zavedl do Bangkoku, a nakonec, když mi chtěl tu osudovou bytost ukázat, vytáhl ošoupaný obrázek Ježíše
- páchnoucí tržnici plno divných ryb a neuvěřitelných hromad zeleného listí všeho druhu
- všechny ty lidi, kteří vám nerozumějí ani slovo, ale když na ně mluvíte, přikyvují a usmívají se
- obrovské všudypřítomné květy lotosů
- a tak.
(Když to teď po sobě čtu, znovu mě napadá, že psát si deník je – přinejmenším pro mě – daleko účinnější způsob uchování „konzervovaných“ vzpomínek než fotooaparát.)
